— Institut pro lepší zrak — DobreOci.cz

Úvod

Košík

Název	Typ	Cena	Počet	Cena celkem

Celkem	0.00

Zavřít

Anatomie oka

Oční koule, která je pevně vsazená do očního důlku, je z velké části pokryta bílou neprůhlednou vrstvou, které se říká bělima. Pouze v místě, kudy do oka prochází světlo, mění se bělima v dokonale průhlednou rohovku.

Co se nachází uvnitř oka

Budeme-li uvnitř oční koule postupovat odpředu dozadu jako procházející sluneční paprsek, projdeme nejdříve již zmíněnou rohovkou. Hned za rohovkou je prostor, který se nazývá přední komora oční. Přední komora je vyplněna nitrooční tekutinou a právě zde se nachází místo, odkud za normálních okolností může přebytečná tekutina odtékat. Pokud se odtok zablokuje, dochází ke zvýšení nitroočního tlaku a obvykle se rozvine i zelený zákal.

Po průchodu přední komorou stojí světelným paprskům v cestě barevná a neprůsvitná duhovka. Otvor uprostřed duhovky je zornice. Za duhovkou je umístěna čočka, důležitá pro lom světla a akomodaci. Akomodaci čočky, a tím také ostré vidění do blízka, zajišťuje ciliární sval, součást ciliárního tělíska. Ciliární tělísko přechází jednou svou hranou v oční duhovku a druhou svou hranou v závěsný aparát čočky. Za čočkou pak máme druhou, zadní oční komoru. I tato komora obsahuje nitrooční tekutinu.

Nitrooční tekutina je za normálních okolností vylučována do zadní komory, odkud protéká do přední komory. Tam se její přebytečné množství vstřebává a odtéká z oka pryč.

Za zadní komorou se nachází nejobjemnější část oka, rosolovitá hmota sklivce. Sklivec pak naléhá na tu nejdůležitější a nejsložitější část oka, na sítnici. Sítnice obsahuje velké množství tyčinek a čípků, které umožňují vidění. Místo, kde jsou čípky nejhustěji nahloučeny a tyčinek je tam relativně málo, se nazývá žlutá skvrna a je to místo nejostřejšího vidění. Je to část sítnice, na kterou se zobrazuje ta část zorného pole, na kterou právě zaostřujeme. Z tyčinek a čípků vycházejí nervová vlákna, která se nakonec spojují ve zrakový nerv. Jednotlivá vlákénka se spojují do silného zrakového nervu přibližně uprostřed sítnice a toto místo se nazývá „papila zrakového nervu“.

Obr.: Základní anatomická stavba oka

Jak vidíme

Když se druhému člověku zadíváme do očí, vidíme některé základní struktury.

Obr.: Základní struktury oka

Hlavní struktury, které se nachází uvnitř oka, vidíme na následujícím obrázku.

Obr.: Detailní struktura oka

Když se díváme na nějaký předmět, světelné paprsky se odrážejí od tohoto předmětu a vstupují do rohovky. Světelné paprsky jsou ohýbány a koncentrovány do jednoho místa prostřednictvím rohovky, čočky a sklivce. Z těchto tří struktur může pouze čočka měnit svou optickou mohutnost a tak zajišťovat, aby se paprsky koncentrovaly do místa nejostřejšího vidění na sítnici. Výsledný obrázek na sítnici je obrácený vzhůru nohama. Právě na sítnici jsou světelné paprsky přeměněny na elektrické impulsy, které zrakový nerv předává do mozku. Do vzpřímené polohy a výsledné podoby je obrázek upraven až ve zrakovém centru v mozku.

Jak jsou paprsky ohýbány a koncentrovány na sítnici, je zřejmé z následujícího obrázku.

Jak je vytvářen obraz na sítnici oka
Obr.: Jak se vytváří obraz na sítnici

Na sítnici se nacházejí dvě důležité struktury - žlutá skvrna a papila zrakového nervu. Žlutá skvrna je místem nejostřejšího vidění, na kterém se tvoří obraz, když čteme nebo upřeně pozorujeme nějaký předmět. Papila zrakového nervu je místo, ve kterém vchází zrakový nerv dovnitř oční koule. V tomto místě se obraz netvoří, proto se také někdy nazývá "slepá skvrna".

Umístění obou struktur je patrné z dalšího obrázku:

Obr.: Žlutá skvrna a papila zrakového nervu

Rohovka

Rohovka je průhledná kopulovitě zakřivená vrstva pokrývající přední část oční koule. Rohovka má značnou optickou mohutnost, představuje zhruba dvě třetiny celkové optické mohutnosti oka.

Protože rohovkou neprocházejí žádné krevní cévy, za normálních okolností je naprosto čirá a má lesklý povrch. Rohovka je také extrémně citlivá - obsahuje více nervových zakončení než kterákoli jiná oblast v lidském těle. Rohovka dospělého člověka je silná jen přibližně půl milimetru a přesto je složena z pěti vrstev (z vnějšku dovnitř): epitelu, Bowmanovy membrány, stromatu, Descemetské membrány a endotelu.

Rohovka
Obr.: Rohovka

Spojivka

Spojivka je tenká průsvitná tkáň, která pokrývá část vnějšího povrchu oka. Začíná na vnějším okraji rohovky, pokrývá zvnějšku viditelnou část bělimy (skléry) a vystýlá také vnitřní povrch očního víčka. Je vyživována velmi tenkými cévami, které jsou prostým okem takřka neviditelné. Spojivka vylučuje hlen, který pomáhá udržovat oko vlhké.

Obr.: Spojivka

Komorový úhel

Místo v přední oční komoře, kde se spojuje rohovka s duhovkou, se nazývá komorový úhel. Ten zahrnuje několik struktur, které společně vytvářejí drenážní systém odvádějící nitrooční tekutinu ven z oka. Pokud tento drenážní systém nefunguje správně, nitrooční tekutina se v oku hromadí a tím se zvyšuje nitrooční tlak. Vysoký nitrooční tlak je nejvýznamnějším rizikovým faktorem pro vznik zeleného zákalu.

Komorový úhel tvoří následující struktury:

nejzevnější část duhovky
přední strana ciliárního tělíska
trabekulární síťovina
Schlemmův kanál

Nitrooční tekutina je tvořena ciliárním tělesem uloženým za duhovkou. Nejprve protéká skrze zornici (otvor v duhovce) do přední oční komory. Odtud směřuje do struktur komorového úhlu. Je filtrována trabekulární síťovinou a poté putuje do Schlemmova kanálu, což je úzký kanálek vytvořený v rohovce. Schlemmův kanál odvádí nitrooční tekutinu do jemných krevních vlásečnic v okolí oční koule.

Na obrázku jsou vidět struktury komorového úhlu a také směr odtoku nitrooční tekutiny z přední oční komory.

Obr.: Komorový úhel

Bělima a cévnatka

Bělima neboli skléra je tuhá bílá vrstva na povrchu oční koule. Obaluje celou oční kouli kromě předního povrchu, kde přechází v průhlednou rohovku. Ta musí být na rozdíl od bělimy prostupná pro světelné paprsky.

Bělima je velmi tuhá, a proto dobře chrání citlivé oční struktury uložené uvnitř. Na bělimu se také v různých místech připojuje šest okohybných svalů, které umožňují pohyby očního bulbu. Na zadní straně bulbu bělimou prostupuje zrakový nerv.

Cévnatka neboli choroidea je další vrstva obalující oční kouli, která leží mezi bělimou a sítnicí. Je velmi hustě prostoupena krevními kapilárami, které vyživují oční struktury. Cévnatka je z přední strany napojena na řasnaté tělísko a na zadní straně se připojuje k okrajům zrakového nervu.

Obrázek znázorňuje uložení jednotlivých vrstev, které tvoří oční kouli.

Obr.: Bělima a cévnatka

Řasnaté tělísko

Řasnaté tělísko leží těsně za duhovkou. Z povrchu řasnatého tělíska vybíhají četná jemná vlákénka, na kterých je zavěšena oční čočka. Kyslík a výživné látky pro řasnaté tělísko jsou přiváděny cévami, které zároveň vyživují také duhovku.

Řasnaté tělísko plní v oku dvě důležité funkce. Za prvé je místem, kde se tvoří nitrooční tekutina, jež vyplňuje oční komory. Zvýšená tvorba nitrooční tekutiny nebo její zhoršený odtok z oka mají na svědomí zvýšení nitroočního tlaku, což může způsobit vznik zeleného zákalu (glaukomu). Druhou důležitou funkcí řasnatého tělíska je zajišťování akomodace a tím také ostrého vidění do blízka i do dálky podle toho, jak je právě potřeba. Principem akomodace je změna zakřivení čočky, která je na řasnatém tělísku zavěšena. Změnou tvaru čočky a tím její tloušťky je ovlivněn lom paprsků, které vcházejí do oka.

Když se řasnaté tělísko kontrahuje, uvolní se vlákna, na kterých je zavěšena čočka, a té je tak umožněno se více vyklenout. V tomto vyklenutém tvaru je čočka zaostřena na vidění do blízka. Pokud se řasnaté tělísko uvolní, čočka se stává tenčí a umožní naopak ostrý pohled na více vzdálené předměty.

U starších lidí ztrácí řasnaté tělísko schopnost se kontrahovat a čočka se hůře vyklenuje, což způsobuje potíže se čtením a neostré vidění na krátkou vzdálenost. Tento stav se nazývá presbyopie.

Obr.: Řasnaté tělísko

Zdroj: http://www.zeleny-zakal.cz/

Nákupní koš
Nákupní koš je prázdný